Pozornost, její druhy a vlastnosti
Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si jedinec všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity. Pozornost je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj. Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.[1] Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází: Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu[1]
Typy pozornosti
Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince,
Pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk).[3]
Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání.
Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén).
Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).